Já asi tím, že se hodně zajimám o to jaký člověk je, tak jim možná víc rozumím. Jsou opravdu hodně složití, někdy mi připadá, že malý ani neví, proč je třeba smutný, tak ho jen chytnu, pomazlím a musíme čekat až bude zase dobře jinak to byl šílený agresor jak byl menší, vzteká se dost. Ale chci mít z něho pořádného šířího orla, tak si dávám záležet a máš pravdu, nezapomínají- jednou už jsem zažila štíří pomstu (jednalo se o vztah) a umí si pěkně dlouho počkat. A když jim člověk lže, tak i sám přítel říkal, že se to v nich uloží a i když se baví dál s tím člověkem, je to už v nich. Nelžu mu, nechci zradit jeho důvěru