Vážený pane Sokole!

Naprosto s Vámi souhlasím v názoru, že by měl být učitel pro své žáky vzorem laskavého člověka. V prvé řadě ale musí žák cítit laskavého člověka ve svých rodičích. Myslím, že rodina stojí ve výchově na prvním místě, teprve potom škola. Škola dítě ovlivní a naučí, ale nevychová.

Nemyslím si, že by rodiče mohli posoudit pedagogické schopnosti učitele, pokud sami nejsou pedagogové. Zamlouvá se mi Váš návrh na školní ankety, ale podle mne by učitele měly hodnotit samy děti, které ten-který učitel vyučuje. Rodiče mají informace jen zprostředkované.

Není to tak dávno, kdy jsem já sama opustila školní lavice a dodnes s láskou vzpomínám na učitele, kteří na nás byli přísní a neváhali zvýšit hlas nebo nám dát pohlavek za vyrušování. Od takových učitelů (lidí) jsem si "odnesla" nejvíc. Naopak učitelé-kamarádi mě toho moc nenaučili. Byli hodně benevolentní, což nás nenutilo se na vyučování připravovat.

Dokonce si pamatuji, jak moji rodiče přede mnou říkali učitelům: "Pokud na Vás bude moje dcera drzá, klidně jí dejte pohlavek. Když bude nějaký předmět zanedbávat, dejte nám hned vědět." Díky tomu měli učitelé nějakou váhu a důstojnost. Měla jsem respekt před rodiči i učiteli.

Podle toho, co vidím a slyším kolem sebe, se obávám, že dnešní rodiče naopak své dítě bezvýhradně podporují bez ohledu na objektivitu. Pokud dítě fňuká, že dostalo pětku a učitelka si na něj zasedla, první, co rodič řekne, je: Nic si z toho nedělej, ona je blbá, na třídní schůzce si ji podám! Kde pak má dítě brát úctu k učiteli?

Myslím, že objektivita by měla vycházet i od rodičů, ne jen od učitelů.