Tady je "problém", že to nejsou SPOLEČNÉ děti, to by to možná zakladatelka vnímala jinak a příznivěji.

Aby otec platil dospělým dětem to, co zakladatelčin partner, mi nepřijde zdravé, ale vnímala bych to jako něco mezi tím partnerem a těmi dětmi.

Jak píše 7mi, za těchto okolností bych se starala, aby se náš majetek nepromíchal, protože partnerství ve smyslu sdílení i materiálních prostředků tady není možné. A taky abych za žádných okolností na partnera "nedoplácela", tj. aby to, čím se on podílí na společné domácnosti, stačilo na pokrytí jeho podílu.

Za ideální to nepovažuji (ideální je pro mě společné hospodaření, ne "moje - tvoje"), ale je možné, že to ani moc jinak nejde, pokud jsou tu "moje děti" a "tvoje děti". Kdyby byla tou bohatší z páru zakladatelka,tak by se jí možná taky nelíbilo, že by její děti měly jakkoli "doplácet" na partnera (tj. že by svoje finance investovala taky radši do svých dětí, než do dovolené v Karibiku, o kterou by stál partner, ale ona ne).

Je to možná hnusné, ale pokud nevedeme společné hospodaření (což bych v případě, že pár má děti, které nejsou společné, vnímala jako problematické ve smyslu, že ten "bohatší" investováním do svého partnera vlastně "šidí" svoje děti), tak bych jako zásadní viděla, že každý si musí bezpodmínečně pokrýt vlastní potřeby, ale už není důvod, aby nějak výrazněji financoval nadstandardní potřeby svého partnera, a ten partner si na to nemůže činit nárok. Samozřejmě, že tomu chudšímu partnerovi se to asi bude líbit výrazně méně, ale když je to nastavené takto, je to asi jediná možnost.