Monty,

stejná životní úroveň je jistě ideál, ale nikoli povinnost, zejména v situaci, kdy se zásadně neshodnou na tom, co by se společnými penězi dělali.

Umím si představit x možných uspořádání, některá bych vnímala jako spravedlivá, některá jako velmi nespravedlivá.

Ten pán chce podporovat svoje dospělé děti. Je to jeho volba a jeho peníze. Můžeme s tím nesouhlasit, může se nám to nelíbit (třeba já to považuju za dost nešťastné), ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat. Kdyby se zakladatelkou hospodařil společně, tak by se jí logicky z toho musel "zpovídat" a ona by spolurozhodovala o tom, co s těmi penězi udělají. A on má třeba pocit, že těm dětem to dát prostě chce, ty prachy má, nikomu je nevzal ani o ně nikoho neošidil - proč by to nemohl udělat?

Sám žije skromně a do sebe a svého života to evidentně investovat nechce, o drahé dovolené nestojí, měl by za to vysolit desítky tisíc a jet někam, kam se mu vůbec nechce, nebo by ty prachy měl dát partnerce, aby jela sama bez něho? To je taky divný, ne?

A divný mi přijde i to, že by partnerka s dítětem měla mít nárok třeba na úspory, které on našetřil daleko před tím, než se seznámili, a na kterých ona nemá žádný podíl, a naopak by tím byly zkráceny jeho děti.

Kdybys zdědila barák dřív, než ses seznámila s přítelem, brala bys, že má přítel automaticky nárok na půlku (nebo třetinu, počítáme-li syna)?