Byla už jsem rozvedená 14 let, když tchán onemocněl rakovinou. S tchýní jsem nikdy vřelé vztahy neměla a ani můj bývalý muž a její druhý syn. Vždycky jsem z ní cítila faleš, ale byla jsem k ní slušná, je to babička mých dětí. Za tchánem jsem jezdíla 100km do poslední chvíle. Měla jsem ho ráda, byl to úžasný člověk. Při pohřbu jsem chtěla jít automaticky do druhé řady, ale tchýně mi chytla za ruku, seděla jsem hned vedle ní v první řadě přesto, že má dva syny, a až do konce pohřbu jí nepustila. Každý týden jí zavolám jak se má, jestli je v pořádku. Dnes mi říká, že jsem jediný člověk který se na ní nevykašlal.