Se zvědavostí jsem zhltnul clanek, ktery pani Eva napsala. Hodne jsem ji rozumel, protoze vedle Romu bydlim uz od detstvi az dosud a na vlastni kuzi vim, co to znamena.
Presto nemohu rici, ze vidim odmitnuti romskeho ditete k adopci za spravne. Mluvim ted z obecneho hlediska, nikoli v pripadu konkretni rodiny. Je jasne (i to myslím psala paní Eva ve svém příspěvku), že si každý musí předem spočítat náklady a rozhodnout se. Ale myslím, že to, jak se někteří romově chovají a jak to v rómských čtvrtích vypadá, tolik nesouvisí s tím, které dítě by mělo být vybíráno k adopci a které ne. Znám osobně 2 rodiny, které se k adopci romských dětí rozhodli. To, jak se lidé chovají je z velké míry určeno tím, kdo a jak je vychovával - proto když si někdo odveze z kojeneckého ústavu romské dítě, bude ho mít rád a společně v manželství jej vychovají, je velká šance, že bude v mnoha ohledech jako kdyby vychovali gádžu. Vlastně to má v životě těžší právě kvůli rasistickým postojům a rodiče mají o úkol na víc - utvrzovat sebevědomí dítěte a naučit ho vhodně reagovat na odmítnutí.
Já na jednu stranu trochu rozumím tomu, že někdo, kdo bydlel dlouho poblíž některých Romů, tak že v něm je určitý typ rasismu, na druhou stranu to nevidím jako řešení či jako výmluvu Romy odmítat.
Proč třeba ty děti tak ječí? - Stačí bydlet vedle nich - rodiče celý den ječí, tak co mají děti dělat jiného? - Právě myslím, že vychovat romské dítě v gádžovské rodině může být hodně dobré. Ale každý si musí zvážit sám, jestli to chce. Je ale škoda podléhat jakékoli formě rasismu - přestože je to pro mnohé tolik těžké.
Ti mí známí, kteří se pro to rozhodli, tak toho nelitují a zvládají to.