Myslím, že se mrtvým nebáli, brali to dost materialisticky, jako statistiku, ne vraždu, abych parafrázoval Stalina. Pokud mělo komunistické hnutí něco opravdu propracovaného, byla to zpravodajská činnost a ne např. ekonomický program. Báli se aktivních projevů veřejného mínění, byli si myslím celkem dobře vědomi toho, že k udržení vlastní moci potřebují sílu, jejich spojencem byla lhostejnost, protože snižovala počty potenciálních odpůrců. V 50. letech používali sílu velmi široce, ale budili také nejsilnější odpor, a snažili se obraz odpůrců veřejně co nejsilněji poškozovat. Později, když rezignovali na plné prosazení komunistického programu (vytvoření beztřídní a netržní společnosti), a soustředili se jen na uhájení statu quo, zaujali jinou taktiku, snažili se odpůrce potlačit, ale pokud možno také izolovat, a co možná nejvíc znemožnit, aby se o nich vědělo.

Komunisté dospěli asi k nejdokonalejší kontrole veřejného mínění, ale nebyli samozřejmě první. Někdy ve druhé čtvrtině 19. století napsala skupina tehdejších špičkových francouzských spisovatelů knihu o vzpouře zvířat, která byla parodií na francouzskou revoluci a napoleonskou dobu. V jedné chvíli se tam momentální vládci obávají Lišáka (= Napoleona) a vydají pokyny veřejnosti. Mimo jiné tam stojí:

"Shromáždění, tvořená více než jedním zvířetem, budou rozehnána."

To docela dobře ten Wonkův pohřeb ilustruje.

Jo a ještě si neodpustím jednu epizodku, je poučná - týká se převzetí moci Napoleonem, ale poučná je spíš obecně:

Dveře se otevřely a vstoupil Lišák. Podíval se na mne a zeptal se:
"Co tady děláš?"
"Co se mi poručí, milostivý pane," vykoktal jsem.
"Dobrá, ty šelmo," přimhouřil oči Lišák, "dělej to tedy dál."
Dělám to tedy dál.