Jídelníčkem našich babiček se myslí idylické stravování na venkově v době, kdy nebyly mrazničky ani super/hypermarkety po celý rok zásobené surovinami a "potravinami" ze všech konců světa, patřičně vyhnojených, nadopovaných a přechemizovaných. Takže se jedly potraviny lokální, zejména vlastní výroby, vesměs asi v biokvalitě. Jedlo se v souladu s aktuálním ročním obdobím, tj. v létě více čerstvé, v zimě více tepelně aj. (kvašením, sušením) upravené. Kráva byla živý tvor, který znal trávu a slunce, a dokonce i své tele, mléka nadojila tak akorát (aby ji to nezdecimovalo) a to mléko se pilo čerstvé, neničilo se UHT a homogenizací. Podobně se slepicemi a vejci, a jinými zvířaty. Maso se jedlo třeba jednou týdně, aby ho tělo dokázalo řádně odklidit. Mouka se nemlela do bíla (nezbavovala se tolika minerálů a enzymů), cukr a sůl nevím, od kdy se masově používají rafinované. Živiny, které se nestrávily, cestovaly z kadibudky na hnůj/kompost a pak zpátky na pole. Takže plodiny byly zdravější - měly více vitamínů a minerálů než dnes, kdy zbylé živiny odplavujeme pitnou vodou pryč.

Jistě byla občas bída, leccos se neurodilo a tak. Přesto věřím, že byl jídelníček dostatečně bohatý. Třeba takové obilí - dnes do sebe ládujeme především bílou pšeničnou mouku. Dřív se jedlo mnoho druhů obilovin v mnoha různých formách (celé zrno, kroupy, vločky, krupice...).