Myslím že rodiče mají právo na názor, to má ostatně každý ohledně čehokoliv, ale už nemyslím že mají nutně právo ho sdělovat dítěti. Nebo to minimálně není moudré. Ono je to také otázka konkrétní situace, míry a četnosti těchto sdělení.

U nás v rodině platí, že nevyžádané rady se pokud možno neudílí, nebo jen velmi opatrně, leda by šlo o něco opravdu velmi vážného, tak bych se asi zkusila něco říci, a pokud by nebyla odezva brala bych to tak, že je prostě dospělý a je to jeho věc.

Co se týče pomoci, rodiče žádnou povinnost nemají, pokud jim skončila vyživovací povinnost. Ale myslím že málokterý rodič se dokáže jen tak dívat jak se dítěti vede zle. Zda je pomoc účelná nebo naopak zničující i pro rodiče je podle konkrétního případu, to se nedá říci obecně.

Za sebe musím říct že bych v případě kdybych se někomu vedlo opravdu zle z mých blízkých, dětem, rodičům, sourozencům, pomohla vždy, ať už by si za to mohli sami nebo ne. Přijde mi že v rodinách, které jako RODINA fungují, to je samozřejmost.

Ten čumák si prostě někdy musí každý nabít sám, životní zkušenosti jsou nepřenositelné. I děti musí udělat své vlastní chyby, je to jejich život. Ale i když si ten čumák nakonec nabije, tak pak je tady od toho ta rodina ve které může najít zázemí po životním karambolu.

Ale chápu že v některých případech jako závislosti apod., kdy opakovaně dotyčný selhává, nepomůže nic a jakákoliv pomoc je spíš destruktivní pro zbytek rodiny. Takže asi by bylo dle mého kritériem, zda dotyčný "přišel k rozumu" a pomoc má smysl.

Ale zatím si nedokážu představit v jaké chvíli bych "zlomila hůl" nad svými děti, to by musely provést něco opravdu strašného.