Nechtěla jsem věřit.
Ale mám to jako ty: čím jsem starší, tím víc vzpomínek mám. A vím, že jsou skutečné proto, že to co vím teď, jsem měla ve vědomí už tak ve 4 letech, včetně historických přesností, které jsem ve 4 letech jinak nemohla znát, taky včetně rodinných souvislostí atd. Pak jsem to zapomněla a zhruba od narození prvního dítěte si znovu vzpomínám. Všechno mi to dává smysl. Nezbylo mi, než uvěřit.
Dnes to vidím tak, že duše je držitelem vědomí, které se nikam neztrácí, ale bývá zastřeno závojem zapomnění. Z nějakého důvodu, který neznám, se někdy ten závoj zvedne a poodhalí věci minulé.