Mám poměrně neobvyklé jméno a v dětství jsem to nesnášela. Vždycky sem měla pocit, že se nad ním každý pozastaví, že se tím jakoby liším od ostatních a jako introvertovi mi to hodně vadilo. Ale čím jsem byla starší, tím mi to vadilo míň a míň. Dneska by mně ani nenapadlo se takovou banalitou, jakou je křestní jméno, zabývat. A připadá mi to zvláštní, že se tím, zdá se, trápíš. Kdyby si napsala, "už nechci být Eva, protože jsem celoživotně ochuzená o oslavu svátku", tak je to pro mne pochopitelnější, já totiž taky nevím, jak jinak bych měla oslovovat dospělou Evu než: " Evo!"