Kdysi jsem měla na Písmáku postavičku "Honza Nedvěd", psal moc hezký básničky o tom, jak má rád svýho bráchu. Třeba:

Zdál se mi sen

sotva jsem zavřel víčka

šel jsem si v novém oblečku

šel jsem si pro Slavíčka.



Slavíček český, to jsem já

posluchač ocenil mne právem.

Mávám s tou soškou nad hlavou

jsem obdivován davem.



Však co to - kdosi vběhl v sál

je tlustý, dýchavičný

... snad divoké to prase?

Ne, toho znám, s ním kdys jsem hrál

a dnes je tady zase.



Bratr můj. Smutná postava!

Od Justa na frak dostává

i Rejžek po něm pase...

Ubohé, směšné prase!



Ryčí a skučí, když mne zří

jak vzácnou trofej svírám

"Jsem druhý, jaká potupa,"

dí - "teď proto zmírám!"



Vytáhne nůž a do ticha

jenž prostupuje sálem

vráží si ostří do břicha

vzduch náhle voní sádlem



Umírá. K němu přikročím

a pak ho prostě překročím.

Chcípá jak pes, můj bratr Franta

jak tristní konec buzeranta!