Smlouvu můžeš mít v jazyce, v jakém chceš, ani není nutné, aby tím jazykem obě strany běžně hovořily. Tj. překládat to nemusíš.

Smlouva se řídí právním řádem, kterému ho podřídíte. Tj. sjednáte-li si ve smlouvě, že smlouva se řídí italským právním řádem, bude se řídit italským právním řádem.

Stejně tak si (s jistými omezeními) můžete sjednat, které soudy jsou pravomocné (příp. i příslušné) řešit spory z této smlouvy. V zásadě je možné zvolit si soud podle jedné smluvní strany. Tj. uzavíráš-li smlouvu s italem a navíc on např. ta autorská práva bude užívat v Itálii, je jen v pořádku, když zvolíte italské právo a italské soudy. Pro příp. soudnní spor byste pak museli smlouvu z angličtiny nechat úředně přeložit do italštiny, stejně tak by se samozřejmě v italštině psala žaloba a u soudu by se jednalo italsky (nebo s tlumočníkem).

Tj. ideální řešení (z hlediska čistě procesního) je skutečně podřídit smlouvu italskému právu a dát příslušnost italským soudům NEBO podřídit smlouvu českému právu a dát příslušnost pro spory českkým soudům. Kombinace se nedoporučuje.

Jestli je nebo není nutný ověřený podpis potom závisí na italském právu - chceš-li podříddit smlouvu italskému právu, asi bys měla vědět, co o tomto typu smluv italské právo říká...
Řídila-li by se smlouva českým právem, pak ověřený podpis nutný není, i když jistě je doporučitelný. Ale co o tom píše italský "autorský zákon", to teda fakt netuším.