Já se tedy snažít prožít si "i" ten dnešek.. uvědomuju si, co prožívám s malou už se nebude opakovat Ale tu nostalgii cítím. Je to takový hezký a smutný zároveň. Hrabkám se ve vzpomínkách. Jasně, spoustu z těch vzpomínek dokážu znovu prožít, můžu jet/jít tam a tam, ochutnat to a to.. Ale ty důležité drobnosti už budou jiné. "Ten" dům už má jiného majitele, ten člověk, se kterým tam budu, bude mnou milován a přece si vzpomenu na dávnou lásku a ty pocity. Ne, nechci vrátit čas, nechci nic měnit, jen se hrabu ve vzpomínkách. Myslím, že to bude horší a horší Jinak já jsem v tomto takový mimoň, vzpomínám si, jak jsem prohlížela staré fotky po prapůvodních majitel našeho domu, nebylo komu je vrátit, pak jsem občas zaslechla od sousedů z ulice střípky o jejich osudu, strašně zvláštní, jak ten život plyne. Mně to vědomí plynutí ale naopak přidává, abych si užila dne dnešního.