I maminky dvou rychle po sobě narozených potřebují stejnou pomoc, i když si to okolí uvědomuje ještě méně.
Staršímu je 2,5 roku, mladšímu je právě rok.
Každého čtvrt roku si říkám: teď je to nejhorší, a vždy jsme překvapená, že to může být ještě horší.
Takže teď je to taky nejhorší: doma nemám čas skoro na nic. Jen je hlídám, aby se jim něco nestalo, aby se neprali (ten starší mladšího pořád "morduje") a střídavě je přebaluju když se pokakají (někdy mi přebalování a oblíkání zabere ráno dvě hodiny). Jsou teď úplně nesynchronní ve spaní, resp. ten starší mi nespí přes den vůbec (už tedy ani mám na ně střídavě chvilku). V noci 2x kojím toho mladšího. Jedí každý něco jiného. Odchody ven a oblíkání vrstev jsou opravdu dramatické - ten starší už umí slušně běhat.
Nejlepší řešení je pro mě vypadnout někam ven, na výstavu, na výlet. V případě že je místo nedostupné kočárkem, jednoho vláčím v klokance a druhý mi zdrhá.
Druhé nejlepší řešení je pro mě válet se s nimi na posteli (tam je nejmenší nebezpečí, že se jim něco stane - z postele nepadají) a číst pohádky a mezitím blbnout. To je fakt super.
Svou práci, kterou jsem s jedním zvládala, te´D přes den nedělám. Zavolat někam klientovi nebo do firmy vždy hrozí nějakou katastrofou (dnes si ten mladší ochutnal dětský olejíček, včera rozsypaná strouhanka), takže to omezuju na naprosté minimum.
Moje pracovní doba se smrskla na 24:00 - 03:00.
Doufám ale, že budou tak zlatí a roztomilí ještě nějakou chvilku.
Kdybych neměla maminku, která žehlí, a občas pomůže s úklidem, a navečer občas hodinku hlídá, a tchyni, která mě jednou za měsíc oživuje výtečným jídlem a možností se dospat, už by asi bylo po mě.
Díky všem, kdo se starají o maminky.
I.