Já řekla svojí mamce, když si mi stěžovala, že babička /její maminka/ jí kdysi řekla, že ji nemá ráda a že ať si nemyslí, že bude hlídat její haranty /tedy nás/ a další haranty /tedy děti naše - pro ni vnuky a vnučky/, že jí to mrzí a že to je sprostý. Fakt jsem nevydržela a řekla jí, že přesně tohle mi řekla před 10 ti lety - že nebude hlídat moje haranty, který jsem si nerozvážně nasekala - že mě to taky mrzelo, ale už ne, srovnala jsem se s tím a jediný důsledek bohužel je, že moje děti za dědou a babičkou na můj příkaz jdou, pomohou, co je třeba, ale necítí tam nic - nejsou zvyklé, takže je nenapadne se stavit jen tak.
Nechtěla jsem mamku ranit, ale chtěla jsem, aby si uvědomila, že historii opakuje. Brečela, bylo mi jí líto - že prý si nepamatuje. No právě - babička si to taky nepamatuje. Ne to je něco jinýho - říkala.
Nejsem si jistá, jak dalece se do podobných hovorů pouštět - asi se tohle vždy má vyjasnit hned, vyčistit vody a pak zapomenout. Jak to člověk v sobě dlouho nese, je to špatně - pro všechny.