Pamatuji si, jak mi babička vykládala o válce, o té první světové, když byla dítě, jak byl strašný hlad a jak chodili ve sněhu do školy bosí. Vyprávěla, jak šli s nejmladším bráškou (bylo jich šest) do obchodu pro chléb a jak z něho cestou domu olizovali mouku, protože měli strašný hlad a jak matka ten chleba zamkla do spíže a řekla, že ho musí nechat pro tátu, až půjde ráno do práce. A jak v noci brečeli hlady. Babička se tedy dožila hodně vysokého věku a na to jsem si vzpomněla, když dítě napadlo trucovat, že nebude jíst. To mi dalo určitou perspektivu, že takové hry, jestli budeš nebo nebudeš papat není třeba hrát, protože opravdový hlad vypadá jinak