Mně se nic dobrého ani zlého ve spojení s prarodiči nevybavuje. Babičky nebyly pečující typy, dědečkové nebyli hraví. Vybavuju si jen nudu na povinných rodinných návštěvách, kdy se mě prarodiče z obou stran ptali tak maximálně na prospěch ve škole a jinak se se mnou nebavili.
Ale jak tu tak čtu krásné vzpomínky ostatních, tak si uvědomuju, že "babičkovsko-dědečkovské" vzpomínky plné tepla, pohody a legrace si spojuju se strýcem. On byl tím, kdo mi vynahrazoval nezájem prarodičů.
Věnoval se mi jako nikdo jiný z širší rodiny. Povídal si se mnou, hrál, od něj jsem měla nejmilejší hračku (dodnes ji mám schovanou). Když jsem ji u něj na vsi zapomněla, přivezl mi ji prvním ranním vlakem domů. Vytrhl mi první mléčný zub. Neúnavně pro mě chytal na půdě a na zahradě kočky, abych je pak mordovala a cpala do svetrů a do kočárku. Přivezl mi za vysvědčení křečky. Pamatuju si na to, jak jsem byla ve čtyřech letech s ním a jeho tehdejší přítelkyní na Matějské pouti a pyšně si domů nesla polystyrenovou loutku pštrosa, kterou mi koupili. Často za námi jezdil a coby myslivec a rybář přivážel bažanty, zajíce, štiku, před Vánocemi stromek, v létě mušle z Jadranu. Vyprávěl o mysliveckých rituálech, o tom, kterého známého myslivce kde překvapil kanec. Já mu matlala Niveou jizvu na dlani a snila o tom, že si ho jednou vezmu
Před pár lety zemřel a té dávné, malé holčičce ve mně hrozně moc chybí. Po prarodičích se mi nestýská.