Nejvíc mi dala babička z matčiny strany. Babička byla jistota, optimismus, pochopení, útěcha, útočiště, trpělivost, moudrost, dobrota...
sedíme se ségrama pod stolem, babička vyšívá na šlapacím stroji a zpívá tklivým hlasem písně Kačena divoká, Osiřelo dítě, Když panna Maria po světě chodila.... a my nad tím brečíme.
Venku mrzne, doma není zatopeno, naši jsou v práci, takže jdeme ze školy k babičce. Je to celkem daleko (tak 2,5 km). U babičky je teplo a zapnutá trouba. Babička zavelí, sundáme si boty, promne nám zkřehlá chodidla, před troubu postaví štokrle, otevře troubu. Nohy si opřeme o štokrle a zahříváme v troubě. To blaho si nedovedete představit.
Její nejhorší kritika, co vypustila z pusy: "Oluško, ale Hitler, nebyl to dobrý člověk." Pro všechny hledala pochopení a trápila se, že Hitlerovi nedokáže odpustit.

Děda mě naučil velmi rychlé chůzi, když jsme chodili na bylinky a já klusala za ním. Když jsme měly laryngitidu, přivázal si nás ve vlňáku na záda a nosil nás kolem domu. Vařil hnusné, ale účinné bylinkové čaje. Když už jsme dosáhly na kliku, přitloukl nahoře na futra zahnutý hřebík místo petlice, abychom "nevrázily"...
Druhá babička nám vozila třešně v kufru a vždycky nám přivezla i ulomenou obsypanou větev. Brala nás na výlety i se smečkou kamarádů, ještě v pubertě nám krájela chleba k snídani na proužky...
Miluju je a moc mi chybí