obě babičky hezky zpívaly a zpívaly mi hodně...
jedna se mnou mluvila jen francouzsky (její mateřština). umřela, když mi bylo 8, tak si ji hodně pamatuju taky jak byla v nemocnici. jezdila jsem s ní a dědou do Krkonoš. vzpomínky na ni mám takový smíšený, milovala mě, ale byla dost manipulativní. byla to taková dámička :) a bylo to znát, když jsme spolu šly po Letný...
druhá babička se mi babičkovsky věnovala - pekla buchty, zavařovaly jsme spolu, hodně mi četla, zpívala se mnou... furt mě za něco chválila, asi jedinej takovej člověk v mým dětství...
jeden děda byl zase takovej vzdělávací - chodila jsem s ním do divadel a na koncerty, když babička umřela, tak se na mě dost upnul... naučil mě rozlišovat architektonické slohy, vodil mě na výstavy, do galerií... taky mě furt peskoval. jo a když jsem měla na gymplu čtyřky, tak mi poťouchle ukázal vysvědčení mojí mámy, který byly taky dost děsný než umřel, rok jsem s ním bydlela a starala se o něj.
druhej děda byl dost mlčenlivej, jako malá jsem se ho bála, ale uměl skvěle vyprávět jak rodinné historky (hlavně o svém otci), tak i svoje zážitky z cest (Koreje, Indie...). Taky se vždycky s tátou a strejdou děsně hádali o politice a podobně a já je s nadšením poslouchala. On byl takový ten patriarcha rodu...

Na všechny prarodiče mám z velké většiny dobré vzpomínky