Oba dědové umřeli, aniž bych se s nimi měla možnost vídat (jeden už byl velmi starý a senilní, druhý neměl zájem, resp. babička si nepřála...).

Jedna babička mě naučila, že půjčovat si peníze na živobytí od rodiny s třemi dětmi (rozuměj od nás) je ubohé, že posmívat se černochům v televizi je hloupé a že když chci někoho obdarovat, neměly by dárkem být o pět čísel větší ponožky s ohavným vzorem a dírou na patě. Jediné doporučení, které mi kdy dala, bylo: Nestuduj, jdi radši pracovat, já dělala celej život prodavačku v Labuti a hele, jak se mám (no, jak-půjčovala si od naší mámy tři stovky na poslední týden v měsíci a pak je zase vracela, pravidelně).

Druhá babička mě naučila, že dobře vařit je fajn, že pěkně se oblíct a učesat není nikdy na škodu, že pedikůra je hodně důležitá věc. Naučila mě šít, plést a háčkovat. Nechávala mi sfoukávat sirku, když si zapálila cigáro, což bylo každých dvacet minut. Vodila mě dvakrát do týdne na cvičení a nikdy mi nezapomněla udělat s sebou chleba se šunkou. Naučila mě starat se o zahradu a šila mi kostýmy na karnevaly. Vychutnávat si kafe. Byla s ní celkem legrace, i když k stáru měla těžké roky a projevily se všechny její lidské slabosti.
Naučila mě zpívat Po starých zámeckých schodech, Letěla dušička do nebíčka a Šafářův dvoreček. Když jsem měla prvního kluka, mohla vylítnout z kůže, pokud mě s ním viděla jinak než v cudném klopení očí a ta hrůza, když jsem přinesla cucflek .
A jsem si jistá, že aspoň jednou mi shůry pomohla v opravdu krizové chvíli. Za což jí, i za všechno ostatní, pokorně děkuju.