Ano, je to moc hezké téma…pro někoho, kdo se může podělit s ostatními o dětství plné lásky a dobroty ze strany prarodičů…..každý takové štěstí však zažít nemohl a nezažil..

K otázce: „co vám dali prarodiče“
Moje odpověď by byla – celkem nic moc.

Ze strany otce dědeček zemřel dávno před mým narozením a k babičce se sice jezdilo, tam byla rozvětvená rodina, ale pro mě to bylo o ničem, nic jsem tam necítila – žádné vřelé vztahy, vše bylo takové vynucené…

Ze strany maminky žili prarodiče odděleně, nebyli rozvedení, ale žili prostě odloučeně – či jak se to dnes říká – děda byl strašně divný, měl svoje známosti a o nás vnoučata se nijak nestaral, neměl zájem….pouze z donucení nějaké návštěvy. Prostě o ničem. Ani telefony kolikrát nezvedal.

Babička s námi bydlela do mých asi 14 let – prostě to byla osoba, která byla v domě přítomna po dobu našich nemocí – aby si moje mamka nemusela brát pořád očr. Jinak žádná laskavost nebo dobrota, prostě bylo zajištěné hlídání a tím to končilo. S mou mamkou i otcem se všichni navzájem strašně hádali – jednou „nemluvil“ otec s babičkou, pak zase mamka s babičkou, dokonce se nebavil nikdo navzájem – i to nebylo výjimkou. Prostě jak psychopati. Jako malá holka si pamatuju scény, kdy se babičkou vláčelo i o zem, aby „konečně vypadla“ atd….Prostě nic moc.
A já jako děcko nic nechápala, jenom jsem viděla, jak na sebe křičí, nadávají si – a měla jsem sto chutí utéct někam hodně daleko…

Bohužel….

proto se snažím pro svoje děti být vždy zde pro ně, vypiplala jsem si je od miminek, vozila je, nevyžadovala žádné hlídání, přetrpěla všechny ošetřovačky, abych je pořádně vykurýrovala, vařit jsem se naučila sama, vést domácnost – v podstatě nic jsem si z domu „neodnesla“, žádnou znalost nebo dovednost – vše sama, nikdo mě nic nenaučil. Okolo jídla u nás byly hádky denodenně, že se „zas musí žrát“ apodobně. Prostě hrůza. Hrozně ráda jsem vypadla a zařídila jsem si život podle toho, jak sama chci a cítím – bez hádek, křiku a dusných atmosfér.

Svého manžela miluji a vážím si ho, stojím vždy při něm a on při mně, pomáháme si a jsme si oporou. Doufám, že moje děti budou jednou moct říct, že si od nás jako od rodičů odnesly lásku a cit. Což já nemůžu říct ani o rodičích ani o prarodičích – jenom moje maminka se trošku snažila to vynahradit – ale už bylo pozdě, byla jsem dospělá, měla jsem svůj život. Ale k mým dětem se chovala moc hezky...takže moje děti na babičku (jako mou mamku) pěkné vzpomínky mají.