Konec naše manželství by se sem hodila jako zajímavá pointa, ale je to velmi osobní vůči mému bývalému muži (byť jak píšu vztahy máme docela nadstandardní, ťukám, on by si přál vřelejší a ani v časech našeho rozchodu nebylo vyřčeno nic zlého Řeknu k rozchodu ještě něco, také jsem velmi dlouho sbírala všechny síly, nakonec se stalo něco zcela nečekaného, co mi pomohlo..ne, nezamilovala jsem se Tenkrát ne, ale teď jsou 3 roky poté, mám přítele a čekáme miminko. Tuším, opravdu jen tuším, že můj bývalý muž trochu dumá, jak je to možné, že dokážu žít tak šťastně bez něj. Ale ano A to jsem ho svého času fakt hodně milovala Někde jsem četla, že láska je jako koláč. Ber tak, že všecna láska a city ve vašem vztahu "jsi" vlastně Ty Já Tě chápu, také mám obecně potřebu dávat, ale mám se hodně ráda a uvědomuju si to, i když někoho hodně miluju. A je určitá hranice, kterou nemůžu překročit, protože bych se za sebe styděla, to nemyslím nijak zle na Tebe, ale já bych se styděla i před tím partnerem, kterýho miluju. Připadalo bych si nemilováníhodná obecně (že mě takovou stejně milovat nemůže)a ne dost dobrá pro sebe.