Ano, jsem pro, aby pachatel prvního trestného činu násilného charakteru byl ve vězení v lehčím režimu než recidivista. Nicméně ani tento lehčí režim by z mého pohledu neobsahoval prvky rekreačního pobytu. Pachatel by měl pochopit, že to, co prožívá, není "pech, že ho chytli", "msta té blbé mrchy" nebo "nespravedlnost", ale že to je zasloužený trest za to, že někomu velmi vážně ublížil - tak, aby věděl, že toto jednání pro příště není akceptovatelné, případně alespoň že jsou pro něj důsledky tak nepříznivé, že se mu vyhne - když už ne pro soucit s případnou obětí, tak alespoň aby ochránil sám sebe před opětným trestem.

Jinak se zásadně lišíme v terminologii - znásilnění bych nenazvala uklouznutím ani omylem. A obávám se, že by jej tak nenazvala žádná znásilněná oběť. Už to samotné označení totiž ukazuje na to, jakým způsobem je v naší společnosti čin hodnocen. Znásilnění není drobnost, jeho následky oběť nese minimálně v řádu let, často celoživotně. A jeho pachatel v 95% není chudák, který si nemohl pomoct nebo se nemohl ovládnout.