Před časem jsem zde zakládala dotaz, zda mít dítě, pokud mám vztah, ale tak nějak nedosahuje potřebné kvality. Většina se shodla, že nikoliv, a to z finančních důvodů. Od té doby se změnil partner, ale je to prašť jak uhoď, prostě na ten vztah nemůžu spoléhat a nějak mi víc bere než dává.
Je mi 35 let a mám sedmiletou dceru.
Druhé dítě bych moc chtěla (a tento chlap ještě víc).

Když čtu příspěvky na tomto fóru, tak mi připadá, že všichni pana dokonalého máte nebo jste samy, až na pár výjimek.
Chtěla bych se zeptat těch výjimek, jak zvládají žít s mužem, proti kterému mají výhrady a to nezanedbatelného charakteru Se kterým jim ne vždy není dobře.

Já už nic lepšího asi nenajdu. Nejspíš mi ujel vlak... v mé věkové kategorii jsou muži buď rozvedení s malými dětmi (a protože vím, jaké to je, odmítám je, je mi jasné že ten důvod bude zásadní, protože na mateřské ženy nikdy neodejde jen tak z rozmaru) nebo staří mládenci, zvyklí na své pohodlí, klid zájmy, ze kterých nechtějí slevit (pro mě je to přijatelnější varianta, jsem dost samotář). Jen nevím, kdy jsem měla hledat, předtím byli moji vrstevníci zase moc mladí a o rodinu nestáli

Ale mám pořád jakýsi pocit, že lepší nedokonalé manželství než žádné

Pak bych se chtěla zeptat těch, kterým to nevyšlo, jak to ustáli, zejména mateřství v poměrně pozdním věku a samotu k tomu. Občas také mám pocit, že je zde většina věčně mladých, ale já k nim nepatřím. Resp. patřím, al jen vzhledem ale určitě nevydržím tolik co před deseti lety, radši bych to měla obráceně.

Protože se minulá debata zúžila na finanční hledisko, prosím abyste ho neřešili. Počítat umím. Hůře se ale vžívám do matky, která vede dítě ve 40ti či později do školky. Která celý život zasvětí péči o děti. A ač má všechny předpoklady, z nadějné kariéry zůstane obyčejná práce na uživení rodiny.

Děkuji.
A.