Myslím, že by sis měla názory zkorigovat...

Je jasné, že ve věkové skupině 35+ jen málo narazíš na chlapa, který je prorodinný typ a přitom nemá žádný vztah za sebou.
Na druhou stranu, ne každý rozvedený muž, je jasně problémový, protože proč by se mu ten vztah jinak rozpadl... Konec konců, ty taky nežiješ s otcem svého dítěte a jsi snad kvůli tomu divná či nepoužitelná?
Také není pravda, že věkově tobě odpovídající muži mají jen předškolní děti.
Mě je také 35 let, můj muž je o 9 let starší a mám 13ti letého nevlastního syna, když se narodil náš syn, tak mu bylo 10 let. Vztahy s jeho ex jsou v pohodě, péče o nevl. syna taky, všechno se zaběhalo. Kdybych ho tenkrát odmítla z tak "absurdních" důvodů, že já nezadaná, bezdětná skoro třicítka si přece nezačnu s rozvedeným dětným skoro čtyřicátníkem, přišla bych o skvělého chlapa.
Pro mě bylo důležité, že:
a) od jejich rozstěhování se tenkrát uplynuly asi 4 roky (ano, rozcházeli se, když dítě bylo malé), tj. vztah mají už "psychicky" ukončený
b) o syna má velký zájem, postará se o něj, vídá ho často, výživné řádně platí, všestranně ho zaopatří
c) umí se postarat o domácnost (když už 4 roky žije sám) a není v tom žádný ňouma či závislák na mamince atd.
Dítě jsme si spolu přece nepořídili hned, měla jsem čas si ho "otestovat", jak se chová k dětem, jaký je...
Výsledek je, že vím, že i kdyby nám vztah nevyšel, což se jistě může stát každému, že se mnou i po rozvodu bude chtít mít korektní vztahy (jako s první ex), že se nevykašle na dítě, že ho (nás) bude finančně podporovat atd.

Současně ale jako zcela samostatná jednotka, dřív taky žijící dost dlouho sama a vyrůstající v rodině vychovávané jen matkou, vím, že bych byla schopná se o dítě postarat i sama a že NEPOTŘEBUJU CHLAPA, JEN PROTO, ABYCH NĚJAKÉHO MĚLA. Že když to bude idiot nebo bude mít zásadní patologii nebo mě bude otevřeně podvádět nebo ...., tak prostě můžu odejít, bo mám kam, bo mám práci, která nás uživí, bo umím žít sama.

V 35ti ti určitě nebijou bio hodiny poslední minuty, já uvažuju o příp. druhém dítěti až za pár let, takže ve tvé situaci...

Pokud bych byla přesvědčená, že dítě chci a zvládnu ho i sama + chlap byl dobrý "genetický" materiál a optimálně i slušně finančně zabezpečený, tak si ho pořiď - když vztah vyyjde, no fajn... když ne, tak to dáš i sama...

Jestli cítíš, že neumíš nebo materiálně/finančně/časově nezvládneš být sama se 2 dětmi, tak bych do dítěte nešla s chlapem, o kterém už dopředu předpokládám, že s ním dlouhodobě nevydržím.
Čas ještě máš.

Jo, jinak - jistě, žádný vztah není dokonalý. Nejsem sama dokonalá, tak si těžko můžu nárokovat dokonalého chlapa, že... Ale v 35ti+ už nejsme žádná naivní děvčátka, abychom věřili na žili šťastně až do smrti. Neshody, stereotyp, konflikty, vlastnostní nesoulad - jistě přijde s každým partnerem, jde o to tolerovat, co jde, ale znát taky své meze a při překročení těch hranic umět být i sama.