Nevím, jestli je ne moc dobré manželství horší než být sama. Mám starší svobodné kamarádky a vím zcela jistě, že v horším manželství by byly šťastnější než ve své bezdětné samotě.
- Tomuhle bych verila, hlavne u zen. Touha po diteti je vetsine z nich dana, a kdyz nesezenou partnera vcas a prosvihnout vek na dite, tak je to pro ne jiste velice traumatizujici, a kdyby si byvaly mohly vybrat, urcite by byly svolne k velkym ustupkum v partnerskem zivote vymenou za materstvi. To ovsem neni tvuj pripad, ty dite mas, takze je jen otazkou, zda se radeji nespokojit jen s jednim a dat sanci lepsimu vztahu, nebo je ta touha po druhem silnejsi i za cenu velkych ustupku.

Já spíš hledám radu, jak se těmi nedokonalostmi vyrovnat, jak přejít to, co vás štve, aniž by to člověka bolelo nebo v něm vyvolávalo lítost.
- Muzes chodit k psychologovi, ale uprimne k tomu nedavam velkou sanci, mozek se ti jentak neprenastavi ani s odbornou pomoci. Co te stve, bude te stvat jeste vic, az nebudes stihat se dvema detma. Spatne vlastnosti se u lidi vetsinou zvetsuji s vekem, takze nejake doufani, ze se parner zmeni k lepsimu, je naivni.

Znám dost těch, co to dítě kolem čtyřicítky prostě už neměly. Proste se tak rozhodly.
- no jasne proc ne, to s tebou ale nesouvisi. Nekomu jedno dite staci, nekomu staci zit sam, nekdo touzi silne po druhem (tretim, ctvrtem), neumi zit sam. A nekdo to ma tak ci onak jenom proto, ze mu to zivot prinesl, ne ze by to tak chtel, ty se rozhodnout muzes, nekdo nema ani tu moznost.