Před nějakou dobou jsme se rozhodli pro pejska. Dětem dělá moc dobře, že se můžou o pejska starat, chodit s ním ven. Já sama jsem měla psa asi od třetí třídy a když umřel, měli jsme hned dalšího. Ale od té doby, kdy jsme si pejska pořídili, neslyším od mé mamky nic jiného, než výčitky, že budu uvázaná doma, že se nebudu kvůli venčení pořádně věnovat dětem, že budu platit očkování/léčení psa na úkor dětí (dokonce i mých vnoučat- je mi pětatřicet a už mamka řeší vnoučata a umírajícího psa). Já mám tedy ze psa opačný pocit, totiž dětem jeho přítomnost u nás dělá moc dobře (jedna dcera má po rozvodu psychické potíže a ohromně se zlepšila, od té doby, co je "panička"), společně s ním chodíme ven a znásobil se tak čas, který trávíme spolu. těšíme se, že pejska budeme brát i na výlety. Ano, je pravda, že jsou s ním i výdaje, ale koneckonců, já to beru jako koníček, díky manželově prac.vytížení nemám naprosto žádnou šanci věnovat se dřívějším zájmům nebo někam chodit (nemám hlídání pro děti), tak prostě nějakou tu korunu investuji do našeho společníka/terapeuta, kdybych hrála tenis nebo sqash, taky by to něco stálo. Jediným problémem zůstává hlídání v době dovolené...

Jaký máte vy názor na psa doma (resp. u domu, ne v bytě)? Stal se pro vás omezením, přítěží, nebo ho vnímáte jako pozitivní element?