Pro mě je pes omezení a přítěží. Nechtěla jsem ho, ale byla jsem tak vytrvale masírovaná mužem, ukecávaná, a pod opakovaným vynucováním a kňučením, že bez psa bude absolutně nešťastný, jsem povolila. Pod slibem, že ani nebudu vědět, že ho máme. Muž bude uklízet, venčit apod. Máme ho v bytě a od té doby už se tu necítím dobře. I když psa omeju z venku, tak ťapičky všude, pořád z něj něco opadává, včetně klíšťat (ať stříkáme čím stříkáme, prostě je venčený v lese a v přírodě, a nic nepomáhá), pes se rozvalí spokojeně všude a pak doma, vadí mi to. Venčím nakonec já víc než polovinu týdne, protože páníček je prostě v práci. Pes je neodložitelný. Doma sám řve jak blázen, i když není nijak dlouho sám, teď už jsem zavedla i to, že prostě kvůli němu zaskočím domů i dopoledne. Děti jsou doma kolem jedné (v půl osmé odcházíme z bytu), takže není nijak dlouho sám, jiný by si pospal. Když chceme udělat aktivitu bez psa, třeba inliny, zoo nebo jiné místo psům nepřístupné, tak celou dobu myslím na to, že sousedům řve doma a budou nás nenávidět ještě víc (naprosto je chápu). Děti venčení nemají rády a nenaučila jsem je to, takže pokud venčíme všichni, tak remcají nebo se vlečou tak znechuceně a umučeně, že mám taky zkaženou náladu (takže zpravidla jednoho z nás pes okrádá o čas s dětmi, protože každý sám si procházku vychutnáme, s dětmi ne). Jinak ho mají rády a muchlí se s ním, ale to je všechno. Pes je u nás zdrojem hádek mezi mnou a mužem, který je líný i pečovat o jeho srst (musí se česat), takže pes vypadá jako smeták, neumeje mu misku, nevyklidí pelech (samozřejmě, že problém je přístup muže a ne pes, ale i tak). Vždycky jsem psy měla ráda, ale až pořízením prvního vlastního psa jsem zjistila, že srdcem pejskař nejsem. Je to pro mě jen povinnost navíc a k tomu všemu, co už táhnu já, to prostě nedávám. Pes je zlatý, poslouchá, je chytrý, aktivní k neutahání, a společenský, věčně dobře naladěný, procházky s ním jsou pro mě radost. Prý je navíc dlouhověký.