Dcera si pořídila psa, nesouhlasili jsme, nicméně bydlí jinde, takže její rozhodnutí. Pohlídám ho, mám ho ráda, ale venčím ho na zahradě, bobky následně musí uklidit dcera, on rád hrabe, to nesmí, tudíž aby mohl být na volno, je nutné, aby si ho vycvičila. A je mi jasné, že to nebude ze dne na den. Ona si ho rozmazlila, ovšem nestrpím, aby nejmladšího syna kousnul - dle jeho psího názoru zřejmě má pocit, že je výš než náš syn. Není. Vím, že to dceru bolelo, ale psa jsem nekompromisně potrestala. Potrestala jsem ho já, protože dcera tam nebyla, kdyby byla, musela by to udělat sama. Její pes už není frustrovaný a neblije, kudy chodí, když ona od něj odejde, už zvládá se přizpůsobit podmínkám u nás doma, které jsou odlišné od těch u ní doma, už reaguje i na moje sdělení - nesmíš. Pokud je dcera u nás nebo na naší chatě, smí tam být i se psem, ale má ho plně na starost. Že zas mám na černém oblečení jeho chlupy - no jo, nemůže za to, taky mi padají vlasy. Jak to ovšem pes zvládne, až přijde dítě, případně až budou chtít vyjet do zahraničí, to mi není jasný - a dceři evidentně taky ne. Zatím to neřeší. Ovšem není to má věc, tudíž ani já to neřeším.