Na tuhle otázku mě přivedla vedlejší debata o tom, kdo se cítí chudý a kdo nikoli, a případ staré paní bydlící v domku, který už nezvládala.

Představte si situaci: starý člověk bydlí sám ve velkém domě, jehož údržbu přestává postupně stíhat jak finančně, tak fyzicky.

Jeho blízcí ho mají rádi a jsou ochotni se o něj postarat, až to přestane zvládat úplně. Ale jsou to klasičtí "byťáci", v domě by bydlet nechtěli, volné finance i čas raději investují do výletů, sportu atd., s barákem ani zahradou by to neuměli a pravidelnou údržbu toho by považovali za totální plýtvání časem a penězi.

Takže ta ochota postarat se platí pro toho člověka jako osobu (tj. nákupy, společnost, odvozy k doktorovi, v případě potřeby a bezmoci u nich může i bydlet), ale nejsou ochotni se ještě k tomu na úkor vlastního času i peněz starat o jeho dům.

O dům jako případné dědictví jim nejde, jen by vítali, kdyby ho dotyčný prodal a za peníze si koupil nějaký malý bezúdržbový byt a zbytek by použil pro svoji potřebu. On to ale udělat nechce, má k domu citový vztah.

Pro mě osobně je řešení jasné - kdybych byla tou starající se osobou já, cítila bych se potřebu postarat se o dotyčného, nikoli o jeho majetek. Pokud on to nehodlá nijak řešit, je svéprávný a má na to právo, ovšem nemůže po nikom jiném chtít, aby mu to pomáhal realizovat, a pokud to není ochoten a schopen řešit, tak dům ať třeba spadne a zahrada zaroste.

Jak to vidíte vy?