Mám to spíš jako Lassie. Naši neměli nic, nedali nám ani jednomu nic. I ten totální základ mi poskytla tehdy už vydělávající sestra (pát tisícovek na vkladní knížce). Maximum, co mohli poskytnout, to poskytli, mohli jsme si vybrat, co chceme dělat, kde a co chceme studovat, pomohli s financováním bydlení při VŠ...

Manželovi rodiče na tom byli úplně jinak. Měli. Ale stejně nedali. Nebyl důvod. Obě jejich děti si poradili. Vrcholem jejich pomoci byla původně bezúročná, nakonec zúročená půjčka na náš první byt. Výhoda proti hypotéce to určitě byla, nebyli jsme limitovaní pravidelnými splátkami a dobou splácení, mohli jsme splatit kdykoliv...tato forma pomoci stačila.

Časem jsme pak od nich dostali přispěno na to nebo ono, ale to už bylo v době, kdy jsme si žili svůj život a ne že bychom se bez jejich příspěvku neobešli. Spíš nám to některé věci umožnilo realizovat dříve nebo ve vhodnější dobu.

Pokud jde o to, aby se dítě v případě problémů mělo kam uchýlit, na to by měl stačit náš dům. Jsem připravená pomnáhat jim, pokud o to budou stát, třeba s dětmi, hlídáním apod.