Já měla výchovu rozmazleného jedináčka s hádajícími se a později rozvedenými rodiči, takže matka a já, dlouho dlouho nic a zbytek světa. V deseti letech zvrat. Otčím mě neměl rád, máma nezvládala moji pubertu, v 16 jsem musela k otci nebo bychom se zabily. Na druhou stranu mi byla oporou, dnes nejlepší kamarádkou, milovala mě od miminka i přes průšvihy. Bohužel mě zústkostněla tím, že mi porad stála za zadkem ve strachu, že si něco udělám.

Tak jsem zatrhla jedináčkovštví synovi hned jak to šlo, před detmi jsme s mužem rovnocenní partneři, dávám dětem větší důvěru, než že myslím, že jsou chodící sebevrazi naopak inspiruju se tím, že dát dotek a lásku nikdy neuškodí. A že když má rodič problémy a něco nezvládá, nevadí, jen to je třeba vysvětlit a nehrát superhrdinku. Od tchyně jsem se naučila, že i kluci potřebují dotek, sama to neuměla a uznala, že ji to mrzí.