Já mám hrozný štěstí, že jsou děti po nás, třeba dospělý syn, to jsem celá já, takže si vlastně od patnácti dělá co chce, protože se stejně chová podle našich představ, i tu školu si vybral, že mu ji skoro závidím, dcera to samé. Uvědomuju si to, že to je spíš o štěstí, nevím jestli bych je taky nelámala podle sebe, snažím se být tolerantní. A cholerik jsem, ale krotím to. A smysl pro rodinu-nevím jestli je to vrozené, nebo taky jen štěstí, že mám od sedmnácti naprosto kompatibilního partnera.