Jsem nejmladší že tří sourozenců a navíc jediná dcera, takže mamka vždycky byla hodná až rozmazlující a nebrala jsem ji jako autoritu, ale spíš jako dobrou kamarádku. Táta se do výchovy moc nezapojoval, byl hodně zaneprázdněný podnikáním. Zároveň ale byl jediná autorita, která na mě platila, takže si ho pamatuju víceméně jen jako trestajícího. Byla jsem poměrně dost bita (viz nedávná diskuze o fackách). Rodiče měli velké požadavky na školu a vzdělání (což mělo za následek jediné - veškeré studium mi tím naprosto zprotivili, takže jsem odmítla jít na VŠ nebo jakékoli jiné pomaturitní školy). Kdykoli byl problém, věděla jsem že se na ně můžu spolehnout, nikdy mě nenechali výchovně v ničem naschvál vymáchat a i teď v dospělosti se na ně můžu s čímkoli obrátit, čehož si moc cením. V podstatě si nestěžuju, jsem ráda že mě drželi zkrátka a že ze mě snad nevyrostl špatný člověk... Jen těch facek možná mohlo být míň, ale to je asi jediná výhrada.