Grainne,
já takové šance nedostávala. Rodiče cítili jako povinnost "radit" nám ve všem. Oni přeci měli ty zkušenosti a oni věděli všechno nejlíp.
A dodnes to tak je.

Hodně jim záleželo na tom, aby bylo všechno "správně", ale naše pocity tak důležité nebyly. Když si třeba vzpomenu, jak jsem se v sedmnácti rozešla s klukem.. Rozešla jsem se s ním já, ale ne proto, že bych ho neměla ráda. Jen jsem nechtěla, aby to byl můj kluk. Už předtím jsme byli kamarádi, byl to můj spolužák, takže jsme se denodenně vídali. Ten rozchod byl pro mě těžký (i když to zní divně, když jsem mu dala kopačky já), protože jsem ho fakt měla ráda. No a naši mě poplácali po zádech s tím, že jsem konečně prozřela (od začátku nechtěli, abych s ním chodila), jak je hrozný a jakou má hroznou rodinu.

Nějaký tahání tonoucího si nepamatuju, asi to neuměli.