Co mi vadilo, že neustále jsem slyšela - to máš za to /jako za to, že neposlouchám dobré rady/ a další - já ti to říkal/a/ /a to i když jsem je o radu či názor absolutně nežádala.
A co mi to dalo? V podstatě jsem se naučila spoléhat jen na sebe - jaký si to uděláš, takový to máš. A že to vždy nebylo úžasný a skvělý, to nebylo, ale bylo to jen a čistě moje rozhodnutí.
Takže paradoxně - nesnášela jsem ty řeči a teď jsem jim vděčná za to, co mě tím naučili /dle mýho ale to nebylo v původním plánu, protože k mým sourozencům se takhle nikdy nechovali/. Dlouho jsem to brala jako nespravedlnost, ovšem když se na to podívám teď, já dopadla bezkonkurenčně nejlépe /teda doteď, protože nikdy nevíš/.