I když bych řekla, že mám na dětství spoustu hezkých vzpomínek, co se týče výchovy, ta z mého dnešního pohledu byla dost hrozná. Musela jsem poslouchat na slovo, výprask byla poměrně běžná věc, ale nejhorší byly asi nadávky, mnohdy i sprosté. Byla jsem normální dítě, občas vyvedla nějakou tu lumpárnu, ale doma jsem to obvykle slízla dost ostře. Pochvaly, že se mi něco povedlo, se mi dostávalo asi jen v souvislosti se školními výsledky, u čehokoliv manuálního jsem věčně slýchala, že mám obě ruce levé. Je fakt, že zručná moc nejsem, nevím, zda to do určité míry může být důsledkem jejich přístupu, že místo aby mi ukázali, jak na to, komentovali mou nešikovnost.
S mužem k výchově přistupujeme úplně jinak než moji rodiče, u kterých jsem přesvědčená, že o výchově sami nikdy moc nepřemýšleli, ale pouze na nás aplikovali zajeté vzorce, které si odnesli ze svých rodin.