Byli přísní, nastavili tvrdá pravidla a trvali na jejich dodržování. Mezi mými vrstevníky byla ta pravidla nezvykle razantní. Určitým způsobem mě tím vyčlenili ze skupiny. Vyžadovali maximální výsledky. Nemám pocit, že by mě nějak sráželi, ale chvála byla výsadou několika extra povedených životních případů. V podstatě se k tomu stavěli tak, že to, co dobře činím, činím pro sebe. Máma byla domácí diktátor, ve rčení "můj dům, můj hrad" šla až do úrovně toho, na kterou stranu se odkládají slupky, když se loupe okurka. (Spoustu jejích pravidel jsem opustila ihned po opuštění společné domácnosti, přesto jsem to prostě akceptovala, že "až budu ve svém, můžu si to dělat po svém, tady se to dělá takhle".) Táta měl na rozdíl od mámy o demokracii větší pojem, ale v mnoha věcech za tu demokracii u nás doma nebojoval. Oba rodiče byli pracovití a schopní se o sebe postarat sami, totéž žádali od svých dětí (žádné vybavování startovním majetkem při startu do dospělosti), ale nabízeli solidaritu (tj. nevystěhovali nás dnem ukončení školy a nenaúčtovali nám tržní nájem). Měli nás rádi. U táty to mělo i formu nějakého toho objetí a pohlazení, u mámy spíš to tušení v pozadí jejího konání (člověk ví, že některé věci by nedělala, kdyby to nebylo kvůli dětem, které má ráda). Vcelku vychovali dva svéprávné jedince s trochu nižším sebevědomím na začátku, které si ti jedinci korigovali podle samostatně dosažených úspěchů, a se slušným vzděláním. V některých věcech rodiče nenásleduju (např. jsem nezavedla pravidelné úklidové soboty), ale nemám pocit, že by se na mě dopustili nějakého příkoří.