Zrovna včera hráli v rádiu tu odrhovačku od Smolíka, co zpívá Viktorka Genzerová (Říkej mi táto)- pravda, ne zrovna klenot hudebního průmyslu, ale mě to vždycky dostává do kolen. Záleží, v jakym modu zrovna jedu - buď mi to přijde líto, že jsem tátova princezna nikdy nebyla, nebo mám naopak radost, že naše děti jsou zlato pro jejich otce a mého manžela.
Těžko ale říct, jak to s tím mým otcem bylo. Asi 20 let jsem ho neviděla, naposledy v 18-19. Bez ohledu na to, jak mě vžycky srážel a jak mi podupal sebevědomí, jelikož chtěl, abych byla někdo jinej, byl to on, kdo měl kufr a v něm pramínky našich vlásků, první botičky a dudlíky. Vsadila bych se, že to má ještě dneska. Moje máma nemá ani naše fotky.
Já vlastně vůbec nevim, jak jsem byla vychovávaná. Nějak jsem vyrostla a je to za mnou, žádná velká újma se mi nikdy neděla. Otec-cholerik (jsem po něm), matka jedna velká hádanka. Ale plno věcí jsem jim odpustila později, když se mi narodily děti - protože už vim, že vychovávat děti není prdel a že nakonec i oni asi dělali, co mohli. Ne vždycky se to daří, jak to my chceme.