Já si právě říkám (ale neznám ten systém, tak s tou výhradou), jestli je opravdu tak fajn se nad vším rozplývat v superlativech. A jestli je ten superlativ opravdu "opodstatněný" v tom smyslu, že to ten učitel fakt tak myslí (třeba v tom Aidině příkladu, který mně přišel jednoduchý, protože jsem to vnímala jako slohové cvičení, ale jestliže byl myšlen jako procvičování gramatického jevu, které bylo správně a bylo tam ještě něco "navíc", tak to bylo o něčem jiném a uznání tam bylo na místě), nebo jestli to nemá třeba nařízeno befelem shora, že nesmí říct nic negativního.

A to říkám s tím vědomím, že jsem sama docela "chválič" a snažím se ocenit věci, které za pochvalu stojí a myslím, že toho za ni stojí docela dost. Ale zase když se mi něco nelíbí (dítě hraje falešně na nástroj, protože se vykašlalo na cvičení), tak to taky řeknu na rovinu. A snažím se nezapomínat ocenit něco, co za to stojí, ale na druhou stranu bych měla pocit, že kdybych chválila neupřímně, tak bych tu pochvalu (uznání, ocenění - aby mne někdo nechytil za slovo) degradovala a dotyčný by pak nedostával relevantní informace.

A jsem si vědoma i toho, že v době, kdy jsem vyrůstala, byl zas někdy opačný extrém - chválit jen hodně málo, "aby ten člověk nezpychl", to bych zas na druhou stranu taky nerada.