Jestli tě to potěší, mám to doma dvojmo. Oba chlapi chroničtí zapomínači. Jablko nepadá daleko od stromu. Kolikrát nevím, jestli je horší jablko nebo strom.
Bojovat proti tomu moc nejde,už jsem rezignovala. Naštěstí okolí už je zná,takže se nám věci ve většině případů vrátí. Znají je tak dobře, že se nám vrací i věci, které nejsou naše,ale někde je někdo našel. Rodina,škola,trenéři - automaticky považují nalezené věci za jeho.
Když se vrátí ze školy bez aktovky,tak už neobvolávám kdekoho, aby se nám dostala zpátky. Musí zvládnout napsat úkol před hodinou. Možná je to pro něj lepší škola života, než kdybych mu pro ty věci běhala.
Jediné, co mi vadí hodně je,že zapomínají na léky. Takže je máme porozstrkané u babiček, v autě, v práci, v každém batohu atd.