Co se týče toho podobenství o marnotratném synu, tak jsi myslím v tom příběhu leccos přehlédla.
Jednak ten mladší, marnotratný syn jde domů nikoliv v postoji "však von se o mě fotr postará", ale doufá, že mu táta dovolí u něj alespoň pracovat jako služebník. Přichází v pokoře, v poznání, co provedl, bez nějakého "nároku" - protože milost se nárokovat nedá. Otec ho s láskou přijímá zpět.
Kdyby se ke mně takhle vrátilo dítě, bylo jasné, že svou lekci dostalo, že je ubité a pokorné, tak teda taky rozpřáhnu náruč a neřeknu mu - "hele víš co, vysmahni vodsuď, podívej tady Pepa - ten se umí narozdíl od tebe chovat!"

A pak tady máme toho staršího syna. Ten kouká na to, jak jsou všichni paf z toho, že se ten malej hajzlík vrátil, a je naprdlej. Vždyť to není fér - já tady makám a co z toho mám? Podle mě to je docela pochopitelná reakce. Otec za ním jde a zeptá se, proč se s nimi neraduje (to znamená, že si všímá i jeho, není mu ukradený, chce vědět, co se děje, zajímá se o něj). Starší syn to na něj vysype: "Já tady makám a mně jsi nikdy nedal ani tele, abych si udělal mejdan s kamarádama. A tenhle spratek si přijde a hned je kolem toho takový haló. To není fér!" (kolikrát tohle slyšíme od svých dětí - to není fér, to není spravedlivý! :) Táta mu na to říká: "Ale Pepo, proč jsi mi to nikdy neřekl, že si chceš udělat mejdan? Vždyť to by nebyl problém..." Ten starší syn sice dělal všechno správně, plnil "povinnost", ale chyběla mu důvěra k Otci, nebyl schopen si o nic říct, normálně s ním komunikovat. Místo toho v něm rostla hořkost, která nakonec vybuchla... Nakonec mu Otec říká: "Ale teď se pojď s námi radovat. Vždyť je to tvůj brácha - byl v takových sračkách a teď se nám vrátil! To za oslavu stojí, ne?" Zase, když si to převedu na vztah se svými dětmi, tak bych taky řekla něco podobného - "poslyš, máš pravdu, tvůj brácha to fakt podělal, ale super je, že mu to došlo a chce to napravit, ne?"

Hříšníci byli oba. Mladší syn, který všechno rozfofroval, i starší syn, který v sobě živil hněv, žárlivost a závist.