U syna s dysfázií rozlišuju dvě situace, kdy mi rozumí a ví, že zlobí a kdy nerozumí. U druhé situace volím nejjednodušší cestu přežití, tedy zahučím na něj, zkusím změnit situaci převedením na formu hry (krmíme koš se špinavým prádlem ham) a pokud se zasekl úplně, nechávám to vyšumět s tím, že opakuju co mi vadí a proč a čekám, jestli pochopí. A nějak to utnu. A když rozumí a naschvál prudí, tak mu vysvětlím proč je to potřeba, když to nepomůže, tak zvýším hlas a v poslední řadě řeknu, že dobře, že půjde bez bot a klidně ho do toho sněhu vezmu bez bot. Do dvou minut jsme zpět a syn se ještě rád oblékne, toto nejde, když to může ohrozit zdraví nebo je spěch, pak mu ty boty na nohy narvu a basta, teploměr v podpaží podržím násilím a basta. Třebas mi odmítal pít Nurofen při horečce, tak jsem mu násilím dávala čípky se slovy vypiješ? Ne, tak čípek. Po roce protestů si vybral sirup a teď sice s odporem, ale vypije. Co je to lék nechápe, že je to nutné nechápe, že mu to uleví nechápe, ale pochopil, že ho pak hodně pochválím za sirup, tak má pak i radost, že to zvládnul.