No, pokyny, poslouchat... to po dětech nechci. Mají svoje povinnosti, které plnit musí, nedávám pokyny, spíš v případě potřeby připomínám a popoháním (oblékat se, mýt si ruce, čistit si zuby, uklízet po sobě,...). Samozřejmě ne všechno mají ve svém věku zvládnuté (jak se chovat u jídla, jak předcházet vzájemným sourozeneckým sporům, a jak je řešit,...). No a pak jsou prosby; to je na nich, pokud mi vyhoví, když je o něco poprosím. Když jo, poděkuju, když ne, tak nic.

Pokyny ve smyslu jednotlivého rozkazu dávám v krajní nouzi, když se fakt loudají, fakt se nemají k odchodu, fakt nedokážou přestat s nějakou nežádoucí činností. To už ale většinou probíhá konflikt a pokyny nejsou jeho nejlepším řešením - prostě když na jiné řešení není času a sil. Nebo když hrozí akutní nebezpečí.