Šuplíku, já ano, já jsem držela jako skála, byla jsem ta vzorná tichá poslušná premiantka, připodělaná z každé autority včetně hajzlbabky na veřejných WC. Na mě si mohl houknout kdokoliv, svěsila jsem uši a šla. Opravdu až po maturitě, po roce 1989 v kontaktu s lidmi odjinud jsem si začala uvědomovat, v čem jsme to tu žili a že mnohé mé hluboko tušené pocity a dojmy byly vlastně správné.