Upřímnou soustrast.

Jakýkoliv výmluva mi připadá jako pohrdání rodiči dítěte, jejich bolestí a děsem. Buď bych řekla upřímně Omlouvám se, nedokážu přijít, nedokážu to ustát... nebo bych šla i za cenu toho, že se tam složím. Neumím si představit tu hrůzu, kterou rodič, co přišel tragicky o dítě, musí prožívat. Všechno ostatní mi ve srovnání s tím přijde malicherné. A pokud bych byla schopna v takové situaci vnímat své okolí, tak bych asi nepobrala, že někdo z mých blízkých(!) nedorazil, neb měl služební cestu, nebo rýmu, nebo mu v baráku praskly trubky a volal instalatéra...