Liv, tady asi záleží, do jaké míry je kdo "postižený".
Já třeba jsem na své mimoňské dítě asi dost tvrdá, alespoň mi to bývá vyčítáno jeho druhým rodičem, který s ním více soucítí. Já holt jsem to na vlastní kůži nezažila a jsem perfekcionista, navíc mě nervují ty učitelky, které z toho dělají drama, takže na dítě tlačím. Ale uvědomuji si a vidím to i na těch známých dospělých, že i když dítě přes všechnu snahu v pubertě stále neplní své "povinnosti" (protože kdo ví, jestli je to skutečně tak podstatné ...) podle našich představ, nemusí to znamenat, že je ztracené na celý život. Já jsem také některé věci v dětství a v pubertě nedělala nebo neuměla a v dospělosti jsem k tomu přirozeně sama dospěla.