Jsem z generace, kde se se s dětmi nikdo nepáral a řezalo se. Bylo to normální. Ale dospělýma očima nevidím jedinou spravedlivou facku svého dětství, ať už doma nebo ve škole. Ona totiž nemůže spravedlivá být, trestat bolestí je primitivní a nízké.
Vyrostla jsem, nic moc jsem nevyhrála ani neprohrála, neumím posoudit, jestli mě to poznamenalo. Ale dobře si pamatuju tu dětskou nenávist, kdy ti v hlavičce letí (ty debilní hnusný tatínku, učiteli, dědečku)zatímco pokorně takzvaně poslouchám, zaplať PB, že jsem jim všem záhy odpustila, těžko říct, co by bylo, kdyby víc tlačili na pilu v dobré víře, že mě vychovávají..