Už píšu sos, vůbec si nevím rady a jsem nešťastná z vlastních reakcí, chtěla bych to nějak vyřešit. Syn má tři roky a tři měsíce, ten nejzásadnější problém se u něj začal projevovat už ve 2. roce...
Prostě utíká, vůbec se nedrží u nás. Teď už moc dobře ví, že nesmí utíkat, mnohokrát mi slíbil, že už to neudělá a za chvíli už ho zase lovím od silnice, od sousedů, z návsi... přiznávám se na rovinu, že poslední dobou už za útěky fakt dostává na zadek. Když ho 3x denně doslova hledám po vesnici a nespočetněkrát ho volám při odcházení zpátky, tak to už je na mě moc. A nejen po vesnici, kterou zná jak vlastní boty, už mi to udělal i ve městě (jako 2,5 letý).
Samozřejmě uteče v momentě, kdy se mu nevěnuju (ze zahrady, z pastvin, z hřišťátka u stodoly u koní..). Ale i když si všimnu včas, že odchází, tak se po zavolání odmítá vrátit a musím pro něj buď dojít a doslova ho odtáhnout a nebo použít výhružku. Obojí se mi hrozně příčí.
K tomu si naprosto vymýšlí, když ho někdo potká, tak mu oznámí např. že "maminka dovolila", "maminka mě sem poslala" apod...
Tuhle mi utekl z pastvin až domů (zapomněla jsem zamknout dveře), když jsme ho konečně našli, tak už měl uvařenou vodu ve varné konvici, vytažené sušené mléko ze skříňky a vytažené Granko, které je vysoko nad sporákem... můžu mluvit o štěstí, že jsme ho nenašli opařeného. Ano, je schopný a měla bych to ocenit. Jenže ty svoje schopnosti a samostatnost ještě nedokáže rozumově korigovat.

Viděla bych to jako skutečně nejzásadnější problém, byť je toho mnohem víc, s čím si nevím rady, ale tak to ostatní ho nijak neohrožuje (narozdíl od aut na silnici či toho, že ho někdo "unese"). Aby toho nebylo málo, tak je totiž neuvěřitelně kontaktní, tuhle jsme šli přes park u nemocnice, na lavičce seděla nějaká starší paní, vlídně na něj promluvila a už se k ní šel tulit... má ke všem okamžitou absolutní důvěru, kamarádka o něm tuhle povídala takové příznačné spojení "kontaktní extrovert". Nedaří se mi vysvětlit mu, že ne každý je hodný, pro něj zlo v tomhle směru zatím prostě neexistuje (zato máma je zlá, když něco zakáže nebo se zlobí).

A zlobím se často, jsme v začarovaném kruhu ubližování (ano, neměl by ode mě dostat na zadek, ale někdy ty nervy fakt přetečou a dostává víc, než je zdrávo ). Někdy mu dám spíše symbolicky, za což následuje posměšek "hik hik, nebolí, nebolí"... z neustálého záměrného ničení věcí už jsem taky unavená, hází "ksichty" jako puberťák, imaginárně po nás střílí ve chvíli, kdy ho káráme.

Ano, můžu si za to sama, věnuju se mu méně, než bych měla a teď se mi to náležitě vrací, upozorňuje na sebe všemi možnými způsoby. Kdybych mohla nosit, tak si ho dám na všechnu tu práci do nosítka na záda, asi by byl spokojený, protože se chce neustále hlavně mazlit, což se při vožení koleček s hnojem apod. moc nedá. Jenže to už teď v 30tt nedávám.

Omlouvám se za dlouhý a chaotický příspěvek, vůbec neřeším takové ty "klasické problémy tříletých vzdorovitých dětí", ale hlavně to utíkání, to mi moc normální nepřijde. (a taky naprosto záměrné a cílené lhaní)

Jo a řeším to proto, že hledám radu, jak reagovat. Neustále vysvětluju, že utíkat nesmí, poukážu na to, co by se mohlo stát, že mám o něj strach apod. , k tomu teda fakt dostane fest na zadek, což ale zjevně nemá účinek (on pláče, slibuje že už to neudělá, tulí se a mazlí).

Chtěla bych úplně ukončit fyzický trest, ale pořád se mi to nedaří a nedaří
a hlavně nevím, čím ho nahradit. Separace (vyhodím ho na verandu) taky většinou nepomáhá, najde si tam svojí ničivou zábavu nebo odejde ven. Vysvětlování je jak házení hrachu na zeď. Tak už nevím, co dál.